Golfisté jistě tuší, že tenkrát jsme nebyli na pouti v Itálii, ale na klidném hřišti v Benátkách nad Jizerou. Horské dráze se nezřídka podobá golf, který ten den praktikujeme. Stává se, že když jedem dolů a jsme skoro u země, odrazíme se a jsme brzy zase zpět nahoře. A opačně to platí také, po vítězném tažení na prvních jamkách jsme najednou dole tak rychle, až se nám z toho nahrne krev do hlavy.

Martin byl ten den k mému velkému překvapení dole hned od prvního odpalu. Abyste tomu správně rozuměli, obvykle hraje velmi konzistentně, není sice žádný ranař, ale dohání to přesností. Tedy často jen do té doby, než se jeho hra po jedné špatné ráně ocitne v pásmu hlubšího podprůměru. Mívá totiž představu, že jedna špatná rána znamená, že se mu úplně rozsypal švih.

Po devíti jamkách Martinova trápení (a já si nemohu odpustit připomenout, že mně se zrovna velmi dařilo) jsem se rozhodl, že zasáhnu. „Na co myslíš?“, zeptal jsem se při cestě z devítky na odpaliště desítky. „Vždyť vidíš, první dva drivy mi šly doleva, pak zase doprava a na pětce jsem to zahrál Pánubohu do oken“, odvětil Martin. Můj příkaz zněl jasně: „Tak a teď věř mně!“.

„Představ si, že jdeme na první teečko, to co dneska bylo, vygumuj z hlavy. Zahraj volnou ránu, nemysli vůbec na to jak a nesnaž se o délku rány.“ Vyšlo to! Martin zahrál na druhé devítce nejhůř bogie a bylo tam pěkných pár parů.

Já jsem naopak tím, jak jsem si Martina až do konce hry více všímal, dohrál druhou devítku dost podprůměrně, ale pocit z toho, jak tahle jednoduchá rada na Martina zafungovala, zcela nahradil můj nepřesvědčivý výsledek. Jestli mě chcete nechat v průměru a sami se dostat na slušnou golfovou úroveň, rád se obětuji: přidejte se do Emailového flightu.