„Ta pravá noha ti nesmí uletět moc dozadu“, zněla Honzova rada na adresu Pepy hned po jeho prvním odpalu. Začal devítijamkový golfový kurz, protože Honza a Pepa se domluvili, že si vzájemně pomůžou zlepšit švih přímo na hřišti. A já jsem chtěl být u toho, protože jsem byl hodně zvědavý, jak tohle dopadne.

Se zarputilostí sobě vlastní Pepova noha opravdu při další ráně zůstala na místě, avšak oproti předcházející ráně se jeho tělo vůbec nezačalo rotovat a ze švihu zbylo spíše takové máchání prádla. „Dostaň to rameno pod bradu a otoč ty boky“, zněl další Honzův pokyn. Začalo mě to bavit.

Po nezbytné práci na greenu jsme přešli na druhou jamku. I když Pepa poslechl a otočil boky, dráha hole najednou rozhodně nebyla v ose rány.

Už na konci druhé jamky padla ta očekávaná věta: „Úplně se mi rozpadl švih. Jak to tedy teď vlastně mám hrát?“.

Nechal jsem Pepu s Honzou laškovat se švihem ještě dvě jamky. Pak jsem Pepovi řekl: „Dohraj tuhle jamku úplně v klidu, teď už na výsledku stejně nic nedoženeš. Poslední dvě jamky si pak zahraj, jako kdybys byl na první jamce.“

Nestalo se to, že by Pepa najednou jako mávnutím kouzelného proutku začal bojovat o PGA. Ale začala se vracet jeho hra. A hlavně jsme na závěrečné jamce úplně zapomněli na to, že se někomu může rozpadnout švih.